Temnota a Světlo - TaS-4.kapitola - Pravda

„Harry, ty nejsi Harry Potter… tvé skutečné jméno je Angel la Devil! Jsi potomek lásky dvou lidí: Anabelly Angelové a Dominica Devila… Anabella byla sestřenicí Lily Potterové! Když Lily s Jamesem zjistili, že nemohou mít děti, po tom co Lily potratila, tak se rozhodli postarat se o malého vyděděnce, o kterém nikdo nevěděl, že existuje… a to jsi byl ty! Byls největším tajemstvím Potterů a tvých rodičů… o tom nevěděl nikdo jiný! Lily s Jamesem byli ochotni se o tebe postarat jako o vlastního… škoda, že jim to osud nedopřál! A tvá podoba je zásluhou Dědičného lektvaru… je mi to líto, Harry!“ řekla Alex mladému Potterovi, který po jejích slovech vypadal, jako kdyby měl umřít.
„A ta věštba?“ zajímalo Harryho, který byl rád, že jsou prázdniny, protože školu by nyní nezvládl.
„Ta se týkala jen a jen tebe… nebyl to žádný výmysl ani pakt… jen krutá pravda…“ odpověděla Alex.
„Jak dlouho to víš?“
„Pár dní… a my Angelové chceme, abys nám pomohl v boji proti lordu Voldemortovi! A také bych ti měla něco říci… dokud nebudeš plnoletý, tak nebudeš v bezpečí! Tvé schopnosti jsou totiž stále svázané a projeví se až tehdy, pokud do té doby nikdo nezruší ten lektvar! A dále… opatrovnické právo na tebe mají oba rody! Tví rodiče, když umřeli, bok po boku, tak odmítli prozradit kam tě dali… proto po tobě již dlouho pátráme a ty buď rád za to, že jsme tě našli dřív než Devilové!“
„Ví o mě ještě někdo jiný?“
„Pouze celý náš rod! Ale buď si jistý, že to nikdo nikomu neřekne!“
„A když získám zpět svou podobu, tak Harry Potter navždy přestane existovat?“
„Jistěže… už bude jen Angel la Devil! Naše naděje!“
„Nic kromě vzhledu se tedy nezmění!“ povzdychl si Harry.
„Ale ano… budeš mít rodinu! Milující rodinu!“ opravila ho Alex a dodala: „A nové schopnosti… a křídla! Nechtěl jsi je mít?“
„Ale ano chtěl… je to ale velká změna! Proč se o mě vlastně nesmí dozvědět Devilové?“
„Pomocí kouzelného práva by tě dostali plně pod svůj vliv a ty bys pak pomáhal zlu!“ sklopila lehce oči Alex.
„I bez mého souhlasu?“
„Mají víc donucovacích procesů než tušíš, Harry! Takže teď mi odpověz… chceš do svých sedmnácti let stále jen čekat na to jestli si pro tebe přijdou Devilové, nebo nyní půjdeš se mnou za mým otcem a ten ti dá lektvar… ale varuji tě: nikdo neví jak budeš po tom vypadat, jak se budeš chovat a jestli se nějak změní tvůj celkový pohled na svět a své přátele!“ vypálila Alex a podívala se mu zpříma do očí.
„Jak mám ale nechat umřít Harryho Pottera?! A co mí přátelé? A kmotr? A škola?! Nemůžu dovolit, abych je ztratil!“ prohlásil Harry, ale neznělo to naštvaně… spíš lítostivě.
„Harry, stejně to jednou budeš muset udělat! A čím dřív se naučíš svou schopnost používat tím líp! Pochyby si teď nemůžeš dovolit! Třeba jim řekni, že nejsi syn Potterových… ale jenom to! Nic jiného jim neprozrazuj! Záleží jen na tvých přátelích jak tě pak přijmou… pokud jim můžeš věřit, pak se k tobě neotočí zády, ale pokud pro ně nic neznamenáš, tak tě opustí! A škola?! Stále můžeš být nový student!“ položila mu ruku na rameno Alex.
„Pomůžeš mi kdyžtak se vším?“ zvedl k ní pohled Harry a skoro se utopil v těch temných očích.
„Jistěže, bratrance přece nemohu nechat ve štychu!“ usmála se krásně Alex.
Harry ji objal, a pak se zeptal: „Mohl by mi Arnold ten lektvar dát k Siriovi? Rád bych přeměnu podstoupil s ním a se svými přáteli!“
„Nemyslím si, že to bude možné, Harry… nikdo neví, co se bude při proměně dít, proto bych ti radila přítomnost minimálně jednoho z mého rodu! Tví přátelé by jistě ocenili i to, kdyby ses jim nejprve zmínil o tom, že se plánuješ nechat hraně zabít!“ opáčila Alex.
„Nechat se zabít?! Nikdy!“ odsekl Harry.
„Budeš muset… jinak tě všichni budou hledat! Stále jsi totiž Chlapec, který přežil! A tví přátelé budou jedině rádi, když se nebudou muset trápit, ale jen očekávat tvou návštěvu!“ namítla Alex.
„Asi máš pravdu… takže prvně půjdu k Siriovi a všechno jim řeknu, pak se nechám někde zabít a nakonec se k nim vrátím jako jiný člověk,“ shrnul vše dohromady Harry.
„Ano, i když je to příliš zjednodušeně řečeno! A nebudeš člověk, ale Angel… la Devil… víš nerada ti to říkám, ale měl bys to vědět… nikomu to ale neříkej… Harry, pokud podstoupíš výcvik u Angelů, tak nebude celý… musíš jít i k Devilům, aby tě vše naučili a pouze tvá čistá duše ti zabrání přidat se na jejich stranu! Ale neříkej o tom Radě… uškrtili by mě! Jo a ještě něco… potom si už nikdy nesmíš změnit jméno, pokud to nebude na Harryho Pottera, což bych ti neradila! Proto budeš muset nastoupit do Bradavic jako Angel la Devil a tak se tedy o tobě doví Devilové a určitě tě zkontaktují… jdi s nimi! Nech se vycvičit, ale nedělej nic, co by se ti mohlo vymstít! Tohle jsou rady kamarádky, i když asi ne Angelové, ale na to kašli! Souhlasíš se vším?“
„Díky, Alex… jsi nejlepší! Jasně, že souhlasím… kdyby ne, tak byste mě k tomu překecali stejně co?“
„Přesně! Najdeme spoustu prostředků, stejně jako Devilové! Tak a teď pojďme… já se přestrojím a společně navštívíme Grimmauldovo náměstí!“ vstala nadšeně Alex a oblékla si na sebe čistě bílý plášť.
„Tohle je první krok k Angelovi a od Harryho… jsi plně rozhodnutý?“ otočila se ještě ne svého kamaráda Alex.
„Musím být!“ opáčil Harry a chytl se jí za paži a ona se i s ním přemístila do domu jeho kmotra.
„Jak?!“ nechápal Harry.
„Povolení vkročit kamkoliv… ať je to místo sebechráněnější… Devilové to povolení ale nemají, takže dokud si nebudeš jistý tím, že máš tuhle naši schopnost, tak nic takového raději nezkoušej! Ale většinou nám to povinnost nedovolí, avšak toto je výjimka!“ odvětila Alex, ale její hlas byl zbarven kouzlem pláště.
„Jdeme tedy do kuchyně… budou tam všichni!“ prohlásil rozhodně Harry.
„Víš už komu to řekneš?“ zajímala se Alex.
„Lupinovi, Ronovi, Siriovi, Hermioně a asi i Ginny… ale tou si nejsem jistý!“ zasvětil ji Harry do svého seznamu.
„Souhlasím s tebou! Ginny bych vynechala… může nepěkně překvapit!“ prohlásila Alex a Harry jí otevřel dveře a pokynul, aby vešla první.
„Klid je tu se mnou!“ uklidňoval Harry Weasleyovy, Siria, Lupina a Tonksovou, kteří na Alex zamířili hůlkami.
„Harry?! Co ty tady děláš?! A kdo to je?“ vypálili na něj všichni otázky.
„Ano jsem to já, tohle je můj přítel a jsem tu protože potřebuju něco velice důležitého říct Siriovi, Lupinovi, Hermioně a Ronovi!“ prohlásil Harry a jmenovaní se hned zvedli a šli za ním do jednoho z prázdných salónků.
„Můžeš začarovat celý pokoj?“ otočil se Harry na Alex, když tam byli všichni a ona jen kývla a zabezpečila pokoj proti odposlouchávání, ale vzpomněla si prověřit, jestli jsou Harryho přátelé skutečně oni a naštěstí byli.
„Posaďme se na to!“ ukázal Harry na křesílka okolo stolku a jeho přátelé, včetně Alex posadili.
„Musím vám něco důležitého říct… já… nejsem syn Lily a Jamese Potterových!“ prohlásil Harry a sledoval jak jeho nejbližší trnou, ale pak se Sirius rozesmál.
„Ale jistěže jsi! Já s Remem moc dobře víme, že Lily byla těhotná a James se tebou radostně chlubil!“ namítl Sirius a stále si myslel, že si z něj Harry utahuje.
„Tohle není vtip, Sirie! Lily potratila skoro na konci těhotenství a rozhodla se postarat i s Jamesem o syna své sestřenice, kterou pronásledovali a to nejen Smrtijedi! James s Lily už nemohli mít nikdy žádné dítě, proto se uvolili a vzali mě k sobě a starali se o mě jako o vlastního… to, že je Voldemort zabil bylo něco, s čím počítali již od začátku a byli s tím smířeni! Já tedy nejsem Harry Potter!“ vysvětlil Harry a v průběhu jeho řeči jeho přátelé měnili barvy obličejů.
„To je strašné, Harry! Povíš nám své skutečné jméno?“ vrhla se mu kolem krku Hermiona, která brečela.
„Ano…“ chtěl to povědět Harry, ale přerušil ho Remus: „Jak je ale možné, že se tak moc podobáš Potterovým?“
„Dědičný lektvar… nemění jen vzhled, ale také povahu! Po tom, co tady váš přítel podstoupí protiléčbu, tak bude jiný!“ vysvětlila Alex.
„A-ale… co bude s Chlapcem, který přežil?! Lidé jeho zmizení nenechají bez povšimnutí!“ namítl Remus.
„Chlapec, který přežil musí umřít… i proto jsem tady s vámi! Jen vy budete vědět, že jsem skutečně přežil! Nechci totiž, abyste se nějak trápili, i když to budete muset hrát!“ odvětil Harry.
„Ale co máma?! Bude z toho úplně hotová! A co ostatní?! Nemohl bys prostě a jednoduše zůstat Harrym Potterem?!“ odsekl Ron.
„Stejně by to v den mých sedmnáctých narozenin přišlo, Rone… tohle jen uspíší odchod Voldemorta z jeho tzv. trůnu Pána zla! Ale jednoho dne se lidé dozví, že Harry Potter přežil a má jen jiné jméno a vzhled!“ řekl tiše Harry.
„Budeme s tebou, Harry… ač budeš vypadat jinak, budeš se jmenovat jinak a chovat se jinak! Zůstaneme při tobě!“ prohlásil Sirius a objal ho, stejně jako Remus a Hermiona, ale Ron se naštval a odešel.
„Smůla, Harry… ale snažil ses, není to tvoje vina!“ konejšila ho Alex.
„Připravoval jsem se na to… ale nějak jsem se přecenil…“ sklopil pohled Harry.
„Neboj on se umoudří!“ prohlásil Sirius a povzbudivě se na Harryho usmál.
„Aspoň, že jste mě vy neopustili!“ usmál se Harry.
„Kdy bude ta tvá smrt?“ zajímal se Remus.
„Příští týden… musím si připravit iluzní kouzla spolu se svou novou rodinou!“
„Tví skuteční rodiče jsou živí?“
„Ne, ale zbytek mého rodu ano! Spíš mých rodů… už musíme jít! Sbohem!“ prohlásil Harry a Alex se s ním přemístila zpátky do Kvikálkova.
„Tak ahoj, jdu k Dursleyovým… a díky za všechno…“ rozloučil se Harry a odešel.
„Nechceš k nám zajít na večeři?“ zastavila ho Alex, ale on jen zavrtěl hlavou a šel dál.